Přinášíme svědectví maminky jednoho našeho žáka (nejen) o prvním školním dni v Základní škole Parentes. 

Tak nás tu máte! aneb První školní den očima mámy

„Najdi pět rozdílů,” napadalo mě, když jsem přicházela se synem Mikulášem 1. září ke škole. Je sice už páťák, ale do Parentes šel poprvé. Jsme tu noví.
V roli mámy to byl můj osmý začátek školního roku. O hodně však jiný než ty předchozí. Parentes jsme si vybrali proto, že nám doma jednoduše došla trpělivost s tím, jak vzdělání a osobnost dítěte pojímá státní škola (minimálně ty, které jsme poznali). Místo vynervovaného plačícího tvora jsme chtěli zpátky svoje dítě nejen o prázdninách a o víkendu – veselé, tvořivé a s chutí do poznávání. Chtěli jsme Mikulášovi ukázat, že když s něčím v životě není spokojený a nedokáže to změnit, může hledat jinou cestu. I když to něco stojí a může to i bolet (třeba opustit kamarády ve třídě), je potřeba jít dál. A tak jsme tu.

Hlavních pět rozdílů? Byly vidět na první pohled, stačilo přijít před školu, jít si do ní něco vyřídit a projít se po chodbě. Nejsem naivní a vím, že během roku jistě přijdou i překážky a těžkosti. Ale zážitek z prvního školního dne mě nabil vírou, že jsme na místě, kde být chceme.

Tady je klid, to není možný
Pocit klidu a pohody z rozhovoru s postávajícími rodiči, z pozorování učitelů i dětí. Ten je pro mě nejcennější – ostatně pro něj jsme si sem přišli.

První školní den byl tak trochu slavnostní – noví malí prvňáčci, uklizená čekající škola, květiny pro paní učitelky – a zároveň příjemně přirozený. Ptala jsem se několika rodičů, jestli se jejich dítě po prázdninách těšilo zpátky, a všichni mi řekli, že ano. I ti starší.

Zašla jsem koupit Mikulášovi uniformu k paní hospodářce a čekala na setkání s třídní učitelkou, takže jsem se měla možnost projít se po chodbě a nahlédnout z dálky do všech tříd. Mají totiž část dveří prosklenou. Většina dětí seděla na zemi v kruhu, některé starší v lavicích. Povídaly si, poslouchaly, co říká učitelka, a o přestávce se chovaly jako normální lidé. Dřív bych si nemyslela, že mě to překvapí, ale tady vážně nikdo neřval a ani nevypadal, že se řítí ze třídy, aby byl někde první.

Respekt k dětem. Paní učitelka to asi myslí vážně
Mikuláš je tu sice nový, ale se svojí třídou se byl na zkoušku seznámit už v červnu. S paní učitelkou jsem mohla všechno probrat po telefonu a i první den si udělala čas na popovídání. Vážně je někdo k dětem tak laskavý a přitom má jasnou představu, co od nich chce? A vážně někoho zajímá Mikuláš jako osobnost se silnými a slabými stránkami, ne jenom jako univerzální kus do počtu, který musí splnit osnovy? Asi mi kámen ze srdce ještě párkrát spadne, než uvěřím, že je to pravda.

Živá paní ředitelka mezi rodiči
I to je pro nás nové. Paní ředitelka, které to tu celé z velké částí leží na bedrech a před prázdniny zařizovala možné i nemožné, aby 1. září všechno klapalo… chodí mezi rodiči, kteří ji evidentně rádi vidí, a řeší s každým individuálně, co má na srdci.
Sláva, ocitli jsme se někde, kde se s rodiči počítá a kde tím pádem budeme i my mít chuť přispět, jak to půjde.

Vlastně nechci zapomenout ani na paní hospodářku a další lidi, které jsem potkala. V klidu a s úsměvem, jsou tu pro mě, když budu něco potřebovat. Nápodobně:-).

Zatím ani jedna výhrůžka
Fakt ne. Mikuláš se zatím nedozvěděl obvyklé informace prvního dne školy o tom, co všechno bude následovat, když se nebude dost učit, nepřinese vyplněné pracovní sešity, přijde pozdě, dotkne se hasicího přístroje na chodbě, nebude mít podepsanou žákovskou, nedoplní si látku… žádné bu bu bu.
Mně opravdu stačí, když bude mít zodpovědnost za své učení a prostor nést důsledky svých činů. Moc si přeju, aby se přestal bát dělat chyby ve strachu z křiku nebo výčitek. Aby věci dělal co nejvíc kvůli sobě. Čtyři roky udělaly své, ale cítím šanci.

Vím, co mám dělat
Všechny informace mám jako rodič v mailu, od začátku léta mi tam postupně přibývají. Včas, jasně formulované a přehledné. Vím, co mám dělat, a co se kdy ode mě / od dětí čeká. Ani to není samozřejmost, respektive takovou informační pohodu jsem ještě nezažila.
Takže i první školní den jsem věděla, co komu kdy budeme platit, kde si co vyzvednu, kam smím a kam nesmím, jaké jsou kroužky, co uniformy. Prostě další důvod zůstat v klidu.

Díky všem za první školní den a za zážitek, že se snad dá do školy chodit i bez stresu. I přes pár otazníků a obav, které jsme měli, věřím, že jsme se rozhodli dobře. Přeju všem, kteří ke škole patří, dobrý a bohatý školní rok.

Marta Plecitá